V naší zemi naštěstí každý trochu zvídavý člověk může zjistit, jak přesně se dýmka míru kouřila. Slavný český cestovatel Alberto Vojtěch Frič totiž prožil několik let mezi indiány. A ve své knize Indiáni Jižní Ameriky probírá i to, jak takové kouření dýmky míru probíhalo.
Frič hned úvodem vysvětlí, že Indiáni rozhodně nekouřili tabák, jaký známe my. Vyvrací i to, že bychom se snad jako Evropané tomuto zlozvyku naučili právě od původních obyvatel Ameriky. „Pokud jde o indiány žijící v posledních dvou stoletích, je to naopak: oni se tomu (kouření tabáku) naučili od nás. My se od nich naučili pouze kouření. Praví kuřáci tabáku byli už před stoletími vyhubeni na ostrovech Západní Indie,“ píše Frič.
„Teprve běloši začali Nicotiana tabacum pěstovat ve stále větším měřítku, sami propadali „požitku“ nikotinového podráždění a zamořili touto vášní všechny indánské kmeny Severní a Jižní Ameriky, s kterými přišli do styku,“ pokračuje cestovatel ve svém popisu.
Dýmka míru: Kouření listů petúnie
Podle Friče se v Americe nerodil tabák vhodný ke kouření, jen takový, jehož podíl nikotinu byl zcela zanedbatelný. „Všechny indiánské kmeny proto kouřili petun,“ vysvětluje v knize. „V celé teplé Americe od Texasu až do Argentiny roste mnoho druhů lilkovitých rostlin rodu Petunia, Juss., z kterých křížením byly vypěstovány naše známé pokojové květiny. Z prarodičů těchto něžných rostlinek vyráběly od pradávných dob všechny indiánské kmeny své kuřivo.“
Z toho, co Indiáni kouřili, je snad každému jasné, že nešlo o zrovna příjemný zážitek. „Pár bafů z dýmky stačí, že se vám zdá, že zem je někde nahoře a obloha pod vámi, pak se s vámi všechno začne houpat a vykouření maličké dýmečky – a její obsah není větší než jedné cigarety – způsobí dokonalou nikotinovou otravu i u silného kuřáka,“ popisuje účinky dýmky míru Frič. „Podíváte-li se upřeně, vidíte prázdné bílé místo a jen na jeho okrajích pozorujete předměty. Pak přijde třesení celého těla a studený pot.“
Kdo chce mír, musí trpět
Význam dýmky míru je totiž nejspíš o dost jiný, než si většina z nás představuje. „Kouření není požitkem, ale povinností, těžkou povinností, jednak čarodějů, jednak bojovníků, eventuálně politiků. Není ničím jiným než sčítací urnou při hlasování kmene. Většina indiánských kmenů neumí počítat,“ píše Frič.
A protože indiánský způsob hledání většiny zohledňuje i intenzitu vůli jednotlivce, bylo vždy kouření dýmky v rozhodovacích procesech ideální. Místo hlasu se prostě počítá, kolik toho zvládnete vykouřit. „Veliká dýmka se nacpe petunem a čaroděj ji zapálí. On jediný snese větší množství jedu – je to jeho řemeslo a je proto obdivován. Vyfoukne kouř do všech úhlů světa – po případě to opakuje několikrát (a už tím ovlivňuje volby) a pak dýmka koluje od úst k ústům. Stačí-li dávka petunu, aby došlo na všechny, bude válka – nestačí-li, bude uzavřen mír. Někdy bývá otázka také opačně. Kdo je pro válku, vtáhne jednou dým a podá dýmku sousedu. Kdo chce mír, napodobuje čaroděje v jeho ceremonii, fouká oblaky kouře na všechny strany, vyvaluje oči, potí se, až padne do bezvědomí. Je-li více takových, nestačí dávka pro všechny a z války sejde,“ uzavírá Frič s tím, že mírumilovný zbabělec podobné „volby“ vždycky odstůně.