Děj sci-fi eposu se odehrává ve vzdálené budoucnosti na pouštní planetě Arrakis. Skupina britských vědců, většinou fanoušků kultovního příběhu, provedla klimatickou studii, kde se pokusila dokázat, nebo vyvrátit, zda by na planete Arrakis mohli, či nemohli lidí skutečně žít.
Kniha vznikla jako velké varování lidstvu
Planeta Arrakis je velice řídce osídlená, nemá žádné přirozené deště ani vodní plochy, většinu povrchu pokrývá vyprahlá poušť. Frank Herbert, autor knihy, své dílo psal vlastně jako jakési ekologické memento. Již v roce 1965 si uvědomoval nebezpečnou cestu, na kterou se lidé vydali. Pustošení planety by mohlo vést k její destrukci a neobyvatelnosti. Herbert se inspiroval pouštěmi západní Asie.
Režie se chopil zkušený tvůrce sci-fi filmů Denis Villeneuve, na jehož kontě jsou tak úspěšné snímky, jako na příklad Příchozí či Blade Runer 2049. V tomto případě vzniklo dílo skutečně pozoruhodné. První recenze filmových kritiků jsou rozporuplné – od nadšeneckých až po vlažné. Filmový fanoušci na CSFD dávají 84%, což je velmi dobré hodnocení.
Fanoušci z vědeckých kruhů se rozhodli přijít záhadě na kloub
Klimatologové Alex Farnsworth a Sebastian Sterling z Bristolské univerzity a Michael Farnsworth z Sheffieldské univerzity informovali o svých výsledcích v časopise The Conversation.
„Chtěli jsme zjistit, zda by prostředí takového světa obstály v porovnání s reálným klimatickým modelem,“ vysvětlují svůj cíl.
Vědci sestavili klimatický model, který se používá k předpovídání počasí na Zemi. Zadali do něj známé fyzikální údaje, jako je tvar pohoří, intenzita slunečního svitu a složení atmosféry. Důkladně sestudovali román a doprovodné rozsáhlé Encyklopedie Duny, která zahrnovala topografii a oběžnou dráhu planety, přičemž velmi důležitým faktorem je tvar a délka oběžné dráhy, který stojí za ročními obdobími a podnebím. Do modelu podle theconversation.com vložili data o atmosféře Arrakisu, která je podobná dnešní Zemi, i když obsahuje mnohem méně oxidu uhličitého (Země: 417 částic na milion, oproti Arrakisu: 350 částic na milion neboli ppm).
Jak výzkum dopadl?
„Nejteplejší měsíce v tropické oblasti dosahují 45 °C, zatímco nejchladnější měsíce neklesají pod 15 °C. Ve středních zeměpisných šířkách a polárních oblastech se extrémní teploty vyskytují, a to velmi výrazně, s horkými léty o teplotě 70 °C, jak se o nich zmiňuje kniha, zatímco nejnižší minima se pohybují mezi -45 °C a -75 °C (-103 °F). Tato anomálie je způsobena tím, že polární oblasti Arrakisu v modelu mají vyšší vzdušnou vlhkost a oblačnost, které působí jako skleníkový plyn, což vede k mnohem rychlejšímu oteplování,“ shrnují výsledky svého výzkumu vědci.
Model počítá s minimem srážek, i když Arrakis dle knihy disponuje určitou oblačností, a to v polárních oblastech a v tropech, ta by však dle výpočtů měla mít schopnost tvořit srážky.
V klimatickém modelu Arrakisu ve středních zeměpisných šířkách, kde je nejhustší osídlení, se teploty pohybují v rozmezí t od 50 °C do 60 °C, přičemž maximální teploty jdou ještě výše, píše web ancient-origins.net. Tyto teploty nejsou pro člověka příznivé. Nicméně vědci počítají, že tolerance vůči vysokým teplotám se dlouhodobým pobytem v tomto prostředí zvětšuje. Jejich závěr je: Život na Arrakisu, by byl obtížný, nicméně ne nemožný a lidský druh by zde hraničně dokázal dlouhodobě přežít.
„S velkým potěšením jsme zjistili, že Herbert stvořil prostředí, které z větší části splňuje očekávání. Velká část samotné Arrakis by byla skutečně obyvatelná, i když nehostinná,“ shrnuli své závěry.