Jestli kdy v boxerském světě existoval muž, který byl tak ostrý, že byste si o něj mohli nabrousit žiletku, jednalo se rozhodně o boxera Jacka Jonese. Tenhle obrovitánský černoch totiž musel překonat opravdu hodně, aby se stal prvním černošským mistrem světa v těžké váze na světě.
Narodil se jako dítě bývalých otroků do velmi chudé rodiny. Ani přes nízký původ se ale Jack Johnson nikdy nesmířil s cestou, která tehdy byla pro lidi jeho barvy nevyhnutelná. On byl bojovník, který si nějakou nemožnost nejspíš vůbec nikdy nepřipouštěl.
Na počátku 20. století byly boxerské zápasy o ceny do značné míry elitní záležitostí, sledovali je ale muži všech vrstev, násilným sportem byli všichni doslova jako posedlí. Nová pravidla od roku 1892 vyžadovala, aby boxeři nosili rukavice, a kola začala být pečlivě měřena, což boxu přidalo na popularitě.
Jméno šampiona těžké váhy v té době znali dokonce i lidé, kteří tenhle stále populárnější sport nesledovali. Jmenoval se John L. Sullivan, bostonský silák, přezdívaný také monarcha profesionálního ringu. Jeho kníratý portrét visel téměř v každém americkém saloonu. Všichni ho měli za nejsilnějšího muže světa. A to byl tehdy nejspíš nejžádanější a nejdůležitější titul na světě, kromě toho, když byl někdo generál nebo prezident.
Černý soupeř pro bílého šampiona? Neexistuje!
„Jdu do toho od první vteřiny,“ říkával rád tenhle boxerský šampion. „Vyhrát musím a vyhraju.“
A když to udělal, obhájil svůj titul proti každému kováři, kapitánovi remorkéru, nebo komukoli, kdo se odvážil přijmout jeho výzvu. Tedy skoro komukoli…
Tenhle boxer totiž říkal i další věci. Takové, které jsou z dnešního pohledu nepochopitelné: „Vím, že můžu porazit každého hajzla na světě. Jakéhokoli zkurvysyna, tedy za předpokladu, že je bílý… S černochem se prát nebudu,“ prohlásil Sullivan poté, co získal titul. „To jsem nikdy neudělal a nikdy to neudělám.“
Vzdorovitý Obr z Galvestonu
Tahle zvrácená logika byla v tehdejší době běžná. Žádný černošský boxer neměl ve skutečnosti šanci ani zkusit své štěstí v podobném souboji. Zvrácená logika bělošské nadřazenosti diktovala, že mistrem světa v těžké váze musí být běloch. Černošští zápasníci s bělochy ani nesměli bojovat. Dát černochovi šanci získat titul v těžké váze bylo proto z tehdejšího pohledu vyloženě nemyslitelné.
Přesto se právě v tomhle čase Jack Johnson stával výrazným boxerem. Svůj první 16ti kolový zápas vyhrál v pouhých 15 letech. Kolem roku 1897 se stal profesionálem, zápasil v soukromých klubech a vydělával více peněz než kdykoli předtím, ačkoli vždy šlo jen o pár dolarů.
V roce 1901 se o něm mluvilo tak často, že se za ním vydal do Galvestonu v Texasu jistý Joe Choynski, malý židovský boxer těžké váhy. Choynski, zkušený boxer, vyzval Johnsona k zápasu a knokautoval ho ve třech kolech. Oba byli zatčeni následně zatčeni za účast v nelegálním zápase a na 23 dní uvězněni. Paradoxně to pro Johnsona znamenalo, že se z něj konečně stane opravdový boxer – Joe Choynski totiž začal ve vězení Johnsona trénovat.
Tvrdá cesta na vrchol
Po boxerském skandálu se Jack Johnson přestěhoval do New Yorku, kde sehnal práci na dostihové dráze. Ta mu vydržela jen do doby, než byl propuštěn, údajně kvůli vyčerpávání koní. Poté se nechal zaměstnat jako údržbář v místní tělocvičně, díky čemuž si našetřil dost peněz na první pár boxerských rukavic.
Johnsonův boxerský styl se praxí vybrousil jako ten nejtvrdší neopracovaný diamant předurčený stát se nejcennějším klenotem světa. Měl trpělivější přístup, než bylo v té době zvykem; bojoval defenzivně, čekal na soupeřovu chybu, a pak ji vždy rychle využil. Zápasy vždy začínal opatrně a v průběhu kol postupně stupňoval agresivitu. Často bojoval tak, aby své soupeře spíše trestal než knokautoval, donekonečna se vyhýbal jejich úderům a zasazoval rychlé kontry.
Do roku 1902 Johnson vyhrál nejméně 50 zápasů. Svůj první titul získal 3. února 1903, když ve 20 kolech porazil Denvera Eda Martina a získal titul mistra světa barevných v těžké váze. Snaha o získání titulu úplného mistra světa ale narážela na výše zmíněné problémy bílé nádřezenosti – světový šampion v těžké váze James Jeffries se s ním prostě odmítl utkat.
Boj o titul přišel po letech čekání
Johnson se pak dlouhá léta pokoušel získat titul mistra světa v těžké váze, ale bělošští šampioni ho odmítali, protože se báli jeho silných úderů. Než dostal svou šanci, tak se aspoň 17krát za sebou stal barevným mistrem světa v těžké váze. Nakonec se ale dočkal. Dne 26. prosince 1908 v australském Sydney dostal šanci proti kanadskému boxerovi Tommymu Burnsovi.
Titul získal Johnson, Burnse knokoutoval. Dokonce několikrát. V ringu se Johnson Burnsovi dokonce vysmíval, stejně jako jeho týmu. Jenže pokaždé, když Burns pod tíhou Johnsonových úderů už takřka padal k zemi, Johnson ho zachytil rukavicemi, nechal chvíli vydechnout, a pak ho ještě více potrestal.
Nakonec zničeného soupeře Johnson nekompromisně knokoutoval, čímž také končí záznam celého zápasu, protože policie po Johnsonově vítězství nařídila zastavit natáčení zápasu.
Zápas století
Celý „bílý“ svět okamžitě řešil, co vítězství černocha v populárním sportu znamená. Mezi vládnoucími kruhy panovaly obavy, aby to nevzbudilo naděje v dalších příslušnících čenošské komunity. Toho se bála i veřenost, která reagovala po svém – běloši začali útočit na černochy a na mnoha místech musela zasahovat policie.
Rychle se formulovala nejdůležitější otázka: který bílý boxer je dostatečně silný, aby dokázal Johnsona porazit? Kdo bude tím, kdo ukončí jeho ostudné vládnutí v ringu? S každým dalším Johnsonovým vítězstvím se zdálo, že to může být jen James Jeffries – bývalý šampion těžké váhy, který pověsil kariéru na hřebík jako neporažený. Lidé na Jeffriese tlačili, aby se vrátil z důchodu a vyzval drzého černošského šampiona. A Jeffries se nechal přemluvit. Jack Johnson se tak 4. července 1910 v nevadském Renu před 20 000 diváky utkal s Jeffriesem v boji, kterému se přezdívalo „zápas století“. A zase vyhrál. Ihned poté, co se zpráva o jeho vítězství roznesla, začaly po celých Spojených státech rasové nepokoje.
Johnson se díky svým úspěchům v ringu stal mezinárodní celebritou a v některých černošských komunitách byl oslavován slavnostními ceremoniály a průvody. Rád dával najevo své bohatství, čímž záměrně provokoval rasistické bělochy i některé afroamerické intelektuály.
Zemřel poté, co se ve velké rychlosti v 68 letech vyboural ve svém autě.
Zdroj:
Wikipedie, Smithonianmag.com, totallyhistory.com, easttexashistory.org