Nejkratší válka v dějinách trvala pouhých 38 minut. Začala smrtí sultána a ambicí mladého následníka. Na Zanzibaru se díky tomu na konci 19. století střetla troufalost místního vládce s nekompromisní silou britského impéria. Jak to dopadlo?
Zpráva o úmrtí sultána Hamada bin Thuwainiho vyvolala 25. srpna 1896 na Zanzibaru, ostrově, kde se mísila vůně koření s koloniálními intrikami, nebývalý rozruch. Tento maličký klenot u východoafrického pobřeží byl tehdy britským protektorátem.
Pravidla stanovená Londýnem byla jasná: každý nový vládce musí získat britské požehnání. Princ Chálid bin Barghaš, mladý a ambiciózní následník, se ale rozhodl, že tato formalita nestojí za jeho pozornost.
Chálid se bez ohledu na předpisy prohlásil sultánem a usadil se v paláci s výhledem na klidné vody Indického oceánu. Britové, věrní své koloniální logice, neváhali. Na ostrově vyhlásili mobilizaci – nejprve diplomatickou a posléze i vojenskou.
Reakce Londýna a přípravy na konflikt
Chálid se ale namísto kapitulace opevnil v paláci. Posbíral přibližně 2800 ozbrojených civilistů, palácovou stráž i několik služebníků, a připravil se k odporu. Měl také k dispozici menší baterii děl a ozbrojenou královskou jachtu Glasgow, která se připravovala k odporu.
Mezitím britský konzul Basil Cave a kontradmirál Harry Rawson obdrželi z Londýna jasné rozkazy: „Použijte k vyřešení situace jakékoli prostředky, jež uznáte za nutné.“
Britové shromáždili síly. Cave sestavil jednotku 400 Zanzibarských loajalistů, kterou doplnilo téměř 500 britských námořních pěšáků. V přístavu zakotvilo pět válečných lodí včetně vlajkové lodi HMS St. George.
O osmé hodině ranní poslal kontradmirál Rawson Chálidovi poslední ultimátum: „Opusťte palác a do hodiny složte zbraně, jinak zahájíme palbu.“
Chálid si byl jistý, že Britové jen blufují. Jenže se šeredně pletl. A tak dne 27. srpna v 9:00 ráno začal útok na palác.
Třicet osm minut plných ohně a zkázy
Jakmile se ručička hodin dotkla deváté, Rawson dal příkaz ke střelbě. Britské lodě HMS Racoon, Thrush a Sparrow zahájily palbu na sultánský palác. Za dunění děl se otřásala zem a město zahalil kouř. Zásahy byly přesné. A devastující – palác přišel o několik nosných stěn a během několika minut se ocitl v plamenech. Sultánem ovládaná jachta Glasgow se sice pokusila opětovat palbu, ale britská děla ji rychle umlčela.
Zkáza byla obrovská. Během 38 minut zahynulo přibližně 500 Chálidových mužů, Britové měli jen jediného vážně zraněného námořníka. Britská pěchota mezitím obsadila hlavní cestu vedoucí do města, aby zabránila případnému ústupu sultánových mužů.
Když bylo zřejmé, že odpor nemá smysl, prchl Chálid zadním východem, který Britové nestřežili, a hledal útočiště na německém konzulátu. Přesto, že si tam zajistil dočasnou ochranu, jeho vláda skončila dříve, než pořádně začala. Britové triumfálně dosadili na trůn svého kandidáta, kterého označili na rozdíl od Chálida za muže „pokrokových názorů“.
Civilizační mise nebo jen nechutná brutalita?
Dobový britský tisk rychle ohlásil vítězství. Média oslavovala „neodolatelnou sílu civilizace“, zatímco Chálidův odpor označovala za důkaz zaostalosti vyznavačů islámu. Koloniální rétorika totiž ospravedlňovala brutální akce britského impéria pod záminkou „civilizační mise“. Výsledkem byl triumf koloniální moci a další krvavá kapitola příběhu, v němž Britové přetvářeli svět podle svých potřeb.
Nejkratší válka v dějinách – trvající pouhých 38 minut – je tak dodnes smutným mementem nejen absurdity ozbrojeného konfliktu jako takového, ale i zvrácené logiky kolonialismu. Za duněním britských děl se totiž neskrývala snaha někoho civilizovat, ale mnohem ponuřejší příběh o nadvládě a uzurpování moci, jehož dopady rezonují společností až dodnes.
Zdroj: Britannica, Wikipedie, thecollector.com