Lobotomie. Extrémně traumatizující operace mozku, která se stala populární v polovině 30. let 20. století, se považovala za zázračný lék na duševní choroby. Skutečnost ale nebyla zdaleka tak růžová.
Jednalo se o nejbrutálnější, nejbarbarštější a nejproslulejší lékařský zákrok všech dob: do mozku se skrz vyvrtaný důlek vsunul operační nástroj, jehož kroucením došlo k přerušení nervových spojů mezi čelními laloky a limbickým systémem. Bohužel tento zákrok často zanechal pacienta v až vegetativním stavu.
S lobotomií přišel jako první švýcarský psychiatr Gottlieb Burckhardt. Ten se stal premiantem, co se týče převedení teorie o spojení mozku a chování do cílené chirurgické praxe. Při práci s malou skupinou pacientů s těžkou schizofrenií, kterým nepomohla žádná jiná léčebná opatření, Burckhardt odstraňoval segmenty mozku pacienta, aby léčil psychiatrické onemocnění. Podle všeho tím změnil pacienta, dle jeho slov, z „rozrušeného na klidnějšího a dementního [schizofrenika].“
Ve svém přelomovém výzkumu, o němž informoval v roce 1891, Burckhardt provedl a zdokumentoval několik otevřených mozkových chirurgických zákroků u šesti schizofrenních pacientů v průběhu 10 let – s různou mírou úspěchu.
Když lobotomie byla ještě leukotomie
V roce 1935 navázal na jeho práci portugalský neurolog Egas Moniz. Právě jemu je dodnes připisován vynález lobotomie. Operaci ale zpočátku nazýval „leukotomie“. Egas Moniz se domníval, že pacienti s obsedantním chováním trpí fixními obvody v mozku.
V roce 1935 se v lisabonské nemocnici pokusil tenhle problém vyřešit. „Rozhodl jsem se přerušit spojovací vlákna neuronů v činnosti,“ napsal v monografii nazvané Jak jsem přišel k provedení frontální leukotomie.
Do lebky člověka vyvrtal otvory a do čelního laloku vstříkl čistý alkohol, aby zničil tkáň a nervy. Agresivní chování pacientů se díky tomu měnilo. Byli mnohem klidnější, méně vznětliví, snadněji zvladatelní. I díky tomu získala jeho práce rychle věhlas.
V Americe přišla lobotime, jak ji známe
Jeho původní techniku pak upravili jiní, ale základní myšlenka zůstávala stejná. Rok po Monizově vynálezu převzal tento postup americký neurolog Walter Jackson Freeman a přejmenoval ho na lobotomii. Operaci upravil tak, že místo injekcí alkoholu použil chirurgický nástroj, a vytvořil tak prefrontální lobotomii. Chirurgové pak už vždy vyvrtali do lebky dvojici otvorů, buď na boku, nebo nahoře, a ostrý nástroj – leukotom – zasunuli do mozku. Chirurg jím kýval ze strany na stranu, aby přerušil spojení mezi čelními laloky a zbytkem mozku.
Od počátku čtyřicátých let 20. století byla lobotomie mozku považována za téměř zázračný lék a těšila se ohromné popularitě. V Evropě snad ještě víc než za mořem. Třeba ve Velké Británii prováděli chirurgové prováděli více lobotomií než v celých Spojených státech.
Následky lobotomie si odnesla i Kennedyová
Mezi vynálezcem lobotomie a mužem, který ji nejvíc proslavil ale za nějaký čas došlo k neshodám. Moniz a Freeman se pohádali, když Freeman začal provádět veřejně až 25 lobotomií denně bez anestezie, zatímco jeho zákrokům přihlíželi novináři. Munizovi se to nelíbilo, měl za to, že Freeman tímto způsobem léčbu diskredituje.
Jenže se stal pravý opak. Freemanovy bláznivé výstřelky potenciální pacienty neodradily, spíš je ještě víc lákaly. I proto se do jeho rukou dostala i Rosemary Kennedyová, sestra amerického prezidenta Johna F. Kennedyho. Po operaci, která měla „zmírnit výstřelky jejího chování“ skončila na úrovni dvouletého dítěte, nezvládla se ani sama hýbat a pomočovala se. Rodina ji proto raději „uklidila“ do ústraní, aby nebyla veřejnosti na očích.
Pacientů s problémy raketově přibývalo
Rosemary byla ale jen jednou z mnoha, jejichž „vyléčení“ nakonec připomínalo spíše zombifikaci než ono slibované osvobození od duševních útrap. Veřejně se ale šířily fotografie před a po léčbě, na nichž byla zachycena „maniakálně vypadající“ osoba, po níž následovala fotografie téže osoby, která vypadala klidně, nebo se dokonce usmívala. Řeči o tom, že pacientů s hrozivými následky je překvapivě velké množství, začaly přesto postupem času – i přes snahu o utajení – prosakovat na veřejnost.
Zprvu si sice málokdo uvědomoval, že na snímku „po“ pacient často bývá spíše už jen taková slintající zombie než člověk. Přitom u 30 % pacientů se vyskytly komplikace v podobě epileptických záchvatů. Objevily se ovšem také případy úmrtí, prasklých cév a u valné většiny pacientů se celkově změnily projevy jejich osobnosti (útlum, apatie, ztráta životní jiskry). To prostě utajit nešlo.
Přelet nad kukaččím hnízdem
Kritici téhle kontroverzní operace od počátku zpochybňovali, že lobotomie přináší „největší prospěch lidstvu“ – což bylo deklarované kritérium pro udělení Nobelovy ceny. Mnozí měli za to, že místo pomoci spíš způsobuje závažné škody na lidském zdraví. A poměrně rychle vznikla celá knihovna antilobotomické literatury.
Od lobotomie se ale začalo ustupovalo teprve v době, když byl na trh s psychofarmaky uveden chlorpromazin. Tento lék se stal prvním psychofarmakem, které se dočkalo schválení k léčbě schizofrenie.
Přesto stále u některých pacientů lékaři lobotomii doporučovali. K jejímu celkovému společenskému odsouzení tak došlo až díky filmu Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem. Právě dramatický snímek českého režiséra ukázal hrůzy následků lobotomie tak sugestivně, že od ní dali nakonec ruce pryč i její nejzapřísáhlejší příznivci.
Vynálezce lobotomie, portugalský neurolog Egas Moniz, obdržel za svůj přínos lékařské vědě v roce 1949 Nobelovu cenu za medicínu.
Zdroj:
Wikipedie, BBC, lithub.com, retroreport.org, nzherald.co.nz