V nemilosrdných dobách křesťanských inkvizitorů bylo obvinění z čarodějnictví něčím, z čeho se v podstatě nedalo utéct. Rozhodně to naznačují dochované záznamy o zkouškách čarodějnic, kterými by nemohl projít ani žádný nevinný člověk. Co se tehdy s čarodějnicemi dělalo?
1. Zkouška vodou
V rámci nechvalně proslulé „zkoušky vodou“ byly obviněné čarodějnice odvlečeny k nejbližší řece, svlečeny do spodního prádla, svázány a poté vhozeny do vody. Pak lidé sledovali, zda se potopí, nebo budou plavat.
Protože se věřilo, že čarodějnice odmítaly svátost křtu, mělo se za to, že voda jejich tělo odmítne a zabrání jim se ponořit. Podle této logiky se nevinný člověk potopí jako kámen, ale čarodějnice se bude vznášet na hladině. Obviněným ovykle kolem pasu uvázali provaz, aby je bylo možné vytáhnout z vody, kdyby se potopily. Často ale při téhle „zkoušce“ došlo k „náhodnému“ úmrtí.
Test vzešel z původního „vodního soudu“, starověkého zvyku, podle kterého se podezřelí zločinci házeli do rozbouřených řek, aby o jejich osudu rozhodla vyšší moc. Zvyk se ve středověku v mnoha evropských zemích zakázal, ale v 17. století se objevil jako čarodějnický test a v některých zemích vydržel až do 18. století. Ještě v roce 1710 byl plavecký test použit jako důkaz proti maďarské ženě jménem Dorko Boda, která byla později zbita a upálena na hranici jako čarodějnice, jak píše web mystudentvoices.com.
2. Modlitební test
Středověká moudrost tvrdila, že čarodějnice nedokážou odříkávat nahlas Písmo svaté, takže ženy obviněné z čarodějnictví byly nuceny odříkat vybrané části z Bible – obvykle modlitbu Páně – bez chyb a vynechání.
I když to mohlo dokázat maximálně to, že podezřelá „čarodějnice“ je negramotná nebo nervózní, jakékoli chyby v přednesu se v minulosti považovaly za důkaz, že řečník je ve spojení s ďáblem.
Tento nelidský test rétorických schopností se běžně používal jako pádný důkaz v čarodějnických procesech. Allthatsinteresting.com píše, že v roce 1712 byl použit v případě Jane Wenhamové, obviněné čarodějky, která se údajně snažila během výslechu marně snažila vyslovit slova „odpusť nám naše viny“ a „neuveď nás v pokušení“.
Nutno poznamenat, že ani úspěšné provedení modlitebního testu nezaručovalo zproštění viny. Během salemských čarodějnických procesů obviněný George Burroughs těsně před popravou bezchybně odříkal modlitbu ze šibenice. Zbytečně. Jeho perfektně odříkaná modlitba byla odmítnuta jako trik ďábla a poprava proběhla podle plánu.
3. Zkouška dotekem
Dotyková zkouška fungovala na základě přesvědčení, že osoby obviněné z čarodějnictví budou mít vykazovat zvláštní reakce při doteku někoho, kdo je posedlý. V případech, kdy posedlá osoba propadala kouzlům nebo záchvatům, byl člověk podezřelý z čarodějnictví přiveden do stejně místnosti a na postiženého měl položit ruku. Pokud se nic nestalo, byl nevinný, ale pokud se stav člověka se záchvatem zlepšil, bylo to považováno za důkaz, že podezřelý člověk osobu očaroval.
Dotykové testy sehrály slavnou roli v procesu s Rose Cullenderovou a Amy Dennyovou, dvěma staršími Angličankami obviněnými z očarování dvojice mladých dívek v roce 1662. Děti trpěly záchvaty, při nichž měly pěstičky sevřené tak pevně, že jim ani silný muž nedokázal rozpojit prsty, ale testy ukázaly, že se snadno otevřou, kdykoli se jich Cullenderová nebo Dennyová dotknou, píše executedtoday.com. Aby se soudci ujistili, že reakce je opravdová, nechali dětem zavázat oči a dotýkali se jich další členové soudu. Dívky přesto rozpažily pěsti, což naznačovalo, že předstírají, ale ani to nestačilo k prokázání neviny žen. Cullenderová i Dennyová byly později oběšeny jako čarodějnice.
4. Znamení ďábla
Lovci čarodějnic často nechávali podezřelé svléknoutt a veřejně zkoumali, zda na nich nejsou podezřelá znamená, která lidé získávají při uzavření smlouvy se Satanem. Tato „ďáblova znamení“ údajně mohla měnit tvar a barvu a věřilo se, že j necitlivá na bolest.
Inkvizitoři také mohli pátrat po „čarodějnickém dudlíku“, dodatečné bradavce, která údajně sloužila ke kojení pomocných zvířat čarodějnice. V obou případech bylo snadné označit i ty nejmenší fyzické nedostatky za dílo samotného ďábla.
Znaménka, jizvy, mateřská znaménka, vředy, nadpočetné bradavky a tetování, to vše mohlo být klasifikováno jako známka smlouvy s ďáblem, takže vyšetřovatelé jen zřídkakdy odešli s prázdnou. Při honech na čarodějnice si zoufalí vesničané někdy dokonce vypalovali nebo odřezávali na těle jakákoli pohoršující znamení, jen aby nakonec jejich rány byly označeny za důkaz smlouvy s ďáblem.
5. Píchací a škrábací test
Pokud se inkvizitoři snažili najít na těle podezřelého zjevné důkazy o „ďábelských znameních“, mohli se uchýlit i k „píchání“. V instruktážních brožurách o honu na čarodějnice se uvádělo, že pekelná znamení jsou necitlivá na bolest a nemohou krvácet, takže vyšetřovatelé používali speciálně navržené jehly, kterými opakovaně bodali a píchali do těla obviněné osoby, dokud neobjevili místo, které přineslo požadované výsledky.V Anglii a Skotsku tohle mučení prováděli dobře placení profesionální „píchači“, z nichž mnozí byli ve skutečnosti podvodníci, kteří k identifikaci falešných čarodějnických znamení používali otupené jehly nebo jinak upravené jehly.
Spolu s pícháním mohly být nešťastné podezřelé osoby vystaveny také „škrábání“ ze strany jejich domnělých obětí. Tento test vycházel z představy, že posedlí lidé nacházejí úlevu, když osobu zodpovědnou za jejich uhranutí škrábou nehty až do krve. Pokud se jejich příznaky po škrábání na kůži obviněného zlepšily, bylo to považováno za částečný důkaz viny.