Vyčíst podobu vraha z očí mrtvé oběti? To byl po dlouhá léta sen mnoha kriminalistů. Dokonce vznikla i věda, která se takovou možností zabývá – optografie.
V roce 1924 otřásl Německem děsivý případ sériové vraždy. Fritz Heinrich Angerstein, obyvatel Limbergu v Německu, brutálně zavraždil svou rodinu a personál. Angersteinova hrůzná řež začala vraždou manželky, po níž následoval nezdařený pokus o sebevraždu. Poté obrátil svou agresi proti tchyni, protože podle něj špatně zacházela s jeho nemocnou manželkou.
Tím však Angersteinovo vražedné řádění nekončilo; zahubil také komornou, což později zdůvodnil jejími kuchařskými omyly a obecnou kritikou jejího chování. Nakonec si jeho krvavé orgie vyžádaly osm životů, protože došlo ještě na Angersteinovu švagrovou, knihovníka, kancelářského pracovníka, zahradníka a asistenta.
Fotografie z očí obětí usvědčila vraha
Muž původně tvrdil, že domácnost napadli lupiči, kteří v domě všechny zavraždili a nechali ho tam zemřít. Jak však vyšetřování pokračovalo, objevovalo se stále více pochybností ohledně Angersteinova vyprávění. Nebyl například schopen vysvětlit, proč byly otisky jeho prstů na vražedné zbrani, ani proč v domě nebyly patrné žádné známky loupeže. Podal také mnoho protichůdných vysvětlení.
I kvůli tomu Angestreina nakonec policie zatkla a obvinila z vraždy. On však dál tvrdil, že je nevinný. Zlomový bod v jeho odsouzení přinesl jeden z vyšetřujících policistů: profesorovi na Univerzitě v Kolíně se totiž podařilo vyfotografovat sítnice dvou obětí, na kterých byly zobrazeny obrazy Angersteina, jak se zvednutýma rukama drží sekyru. Když se Angerstein o fotografiích dozvěděl, vzdal se a k činu se přiznal. Šlo o první případ v historii kriminalistiky, ve kterém došlo na odsouzení díky využití optogramu – obrazu na sítnici oka. A také jediný… Později se totiž ukázalo, že profesor fotografii zretušoval.
Úspěšný pokus s albínským králíkem
Vědci se zajímali o to, zda je možné, aby oko zachytilo obraz, který vidíme v okamžiku naší smrti, už od 17. století. Tehdy s tímto tvrzením přišel jezuitský mnich jménem Christopher Schiener. Ten vyprávěl, že viděl slabý obraz na sítnici žáby, kterou rozřezával. Nicméně teprve po vynálezu fotografie v 40. letech 19. století se optografie stala skutečným zájmem vědecké obce.
Vědci usuzovali, že sítnice musí obsahovat některé světlocitlivé chemikálie, pracující na podobném principu jako staré fotografie na skleněných deskách, na kterých jsou zachyceny nejstarší dochované fotografie – jde o takzvanou daguerrotypii. V roce 1876 totiž německý fyziolog jménem Franz Christian Boll objevil rhodopsin – světlocitlivý protein v tyčinkách sítnice, který se chová stejně jako dusičnan stříbrný na fotografické desce: bledne po expozici světlu.
Bollovým příspěvkem k optografii díky tomu bylo dostatečné přesvědčení vědecké komunity o tom, že změny v rhodopsinu hrají nediskutovatelnou roli ve vizuálním procesu. Po Bollově smrti jeden z jeho obdivovatelů, německý fyziolog Wilhelm Kühne, převzal Bollova objevy a pokračoval v jeho práci. Kühne začal experimentovat na různých zvířatech, kterým trhal oči velmi rychle po smrti a vystavoval je různým chemikáliím, aby zachytil obraz na sítnici. Kühne zjistil, že je pro tuhle práci nejlepší funguje kamenec.
Pokus na člověku nevyšel…
Jeden z Kühnových nejúspěšnějších experimentů s albínem králíkem popsal biochemik George Walde, nositel Nobelovy ceny za své studie vizuálních pigmentů:
„Králík byl připoután k oknu s mřížkami hlavou. Z této pozice mohl králík vidět pouze šedou a zamlženou oblohu. Hlavu zvířete na několik minut zakryla tkanina, aby se jeho oči přizpůsobily tmě, tj. nechal se tam nahromadit tyčinkový rhodopsin. Pak bylo zvíře vystaveno tři minuty světlu. Poté mu byla useknuta hlava, oko vyjmuto a rozřezáno a zadní polovina oční bulvy obsahující sítnici byla umístěna do roztoku kamence k fixaci. Druhý den Kühne viděl na sítnici, v bledém a nepozměněném rhodopsinu, obraz okna s jasným vzorem jeho mřížek.“
Kühne byl nadšený, že se rozhodl techniku demonstrovat na lidském subjektu. A v roce 1880 se mu k tomu naskytla příležitost. Dne 16. listopadu byl Erhard Gustav Reif popraven gilotinou za vraždu svých dětí ve městě Bruchsal. Reifovy oči byly vyjmuty do deseti minut od vykonání rozsudku a doručeny do Kühneho laboratoře na Univerzitě v Heidelbergu. Optogramy, které Kühne vytvořil z Reifových očí, se nedochovaly, ale kresba stejného obrazu je uvedena v Kühnových Pozorováních pro anatomii a fyziologii sítnice z roku 1881. Nezobrazuje nic, co by oběť mohla vidět v době své smrti. Nicméně se okamžitě spekulovalo, že kresba povrchově připomíná nůž gilotiny, ačkoli oběť ho nemohla vidět, protože měla zakrytou hlavu. Podle jiných názorů mohlo jít o schody k šibenici.
K oblibě optografie přispěl i Jules Verne
I přes Kühnovy neúspěšné pokusy doufali vyšetřovatelé, že by mohli zachytit fotografie očí obětí vraždy a pomoci tak při vyřešení trestních případů. V roce 1877, když byla v Berlíně zavražděna starší žena jménem Frau von Sabatzky, policie po jejím nálezu okamžitě fotografovala její oči, ale obrázky neposkytly žádná vodítka o vrahovi. Fotografie očí byly brali velmi vážně i ve Spojených státech: například v případě vražd Laury Shearmanové a Cynthie Davisové v roce 1912 a v případě vraždy Tracy Hollanderové v roce 1914. Detektivové vyšetřující vraždy Jacka Rozparovače v Británii v roce 1888 navrhovali vyzkoušet tuto techniku i na obětech Jacka Rozparovače.
K oblibě myšlenky optografie přispěl i oblíbený spisovatel vědeckofantastické literatury Jules Verne. Že by optografie mohla mít forenzní potenciál tvrdil ve svém románu z roku 1902 Bratři Kipové. Během následujícího století se myšlenka stále znovu objevovala v literatuře a médiích. Film Neviditelný paprsek z roku 1936 obsahuje scénu, ve které Dr. Felix Benet, kterého ztvárnil Bela Lugosi, používá ultrafialový fotoaparát k fotografování očí mrtvé oběti. Optografie figuruje také v italském filmu Čtyři mouchy na šedém sametu z roku 1971 a v epizodě Doctor Who z roku 1975.
V praxi byla optografie nepoužitelná
Myšlenka byla tak rozšířená, že někteří vrazi dokonce ničili oči svých obětí, aby unikli dopadení. Stalo se to například v případě vraždy policisty George Gutteridge, neozbrojeného policisty, který byl krutě postřelen do obou očí v roce 1927. V jiném případě v roce 1990 žena v Alsasku zavraždila svoji tchyni a poté jí vydloubala oči, protože „chtěla zničit důkazy“.
Přitom už na počátku 20. století vyšetřovatelé ztratili naději, že by se optografie mohla stát užitečnou forenzní technikou. I přesto v roce 1975 heidelberská policie požádala odborníka na Universitě v Heidelbergu, Evangelose Alexandridise, aby znovu zkoumal Kühnovy experimenty a zjištění za využití moderní vědecké techniky a aktualizovaných znalostí a pokročilého vybavení. Podobně jako Kühne, Alexandridis dokázal vytvořit několik odlišných vysokokontrastních obrazů z očí králíků. Nicméně jednoznačně došel k závěru, že optografie jako forenzní nástroj nemá potenciál. Jeho pokusy byla uzavřena poslední vážná vědecká výzkumná práce v oblasti optografie. Myšlenka, že by se vrazi dopadali díky snímkům očí jejich obětí, se tak stala navždy nesplněným snem.
Zdroj:
sciencedirect.com, web.archive.org, drlindseyfitzharris.com