Pro lepší přehled, jak se posilování v antice lišilo od toho dnešního, ho budeme srovnávat se současnými zásadami sportovního tréninku. Ať už jde o způsob cvičení, plán tréninku nebo formu regenerace, v mnohém se péče o tělo v antice podobala té dnešní. Ale pojďme na to raději od začátku,
Vznik a historie tréninku v antickém Řecku
Obecně se za duchovní ideál antických Řeků považovalo harmonické souznění etiky a tělesných a duševních ctností (tzv. kalokagathia). Už od kolébky si navíc Řekové do hlav vtloukali agonistický životní ideál, který je vedl k agonu (tedy soutěži o to být co možná nejlepší), neodmyslitelné součásti jejich způsobu žití.
Stejně jako v jiných starověkých civilizacích vznikl i v helénském světě první zárodek tělocviku díky vojenské oblasti. V jednom se ale antické Řecko od jiných civilizací lišilo: v rozvoji zdatnosti na sportovním poli. Řekové díky vojenskému drilu pochopili první zákonitosti tréninku. Aby dosáhli v různých cvičeních lepších výsledků, využívali hojně různá soutěžní klání (které snad zpočátku byly motivované rituálními důvody). A s rozvojem sportovních soutěží šla ruku v ruce i potřeba specializované přípravy. Ve fragmentech textů připisovaných Epicharmovi z Kosu (6. stol. př. n. l.) je existence tréninkové teorie založená na přesvědčení, že „přirozené dispozice lze zlepšit náležitou přípravou“, jak uvádí Carl Diem ve své práci Historia de los deportes.
Jak se cvičilo? Tréninky na míru pro tlouštíky, pijany i náruživce
Antický autor Filostratos se v celém svém díle Gymnasticus hojně věnoval tomu, co musí znát a ovládat návštěvník Gymnasionu (což je vlastně hlavním cílem jeho díla): „nesmí být šarlatánem ani šetřit slovy; musí věnovat pozornost své fyziognomii. Měl by co nejdříve přistoupit ke zkoumání své povahy, aby zjistil, v čem spočívá a k čemu se nejlépe hodí. Pak musí určit vlastnosti, které pocházejí od rodičů a brát v úvahu svůj temperament.“ Trenér by pak podle Filostratose měl individuálně přizpůsobit úkoly těm, kteří hodně jedí, těm, kteří pijí příliš mnoho vína, nebo takovým, co budou cvičit po sexu.
Každý sport podle něj vyžadoval jiný druh přípravy: „Pětibojaři musí být trénováni lehkými cviky, běžci cviky nikoliv náročnými, ale takovými, které je nutí zrychlit krok. Boxeři musí mít lehká ramena a měli by často využívat kožený vak (=boxovací pytel). Na ten by se měli mnohem více zaměřit ti, kteří chtějí cvičit pankration.“
Být nejlepší co to jde
Většina odborníků se shoduje na tom, že hlavním cílem tréninku v antickém Řecku bylo přimět sporovce, aby co nejlépe využil vlastní fyzickou kondici a zároveň těžil z těch dalších faktorů, které vždy provázejí soutěžní sport. Kromě zlepšení techniky šlo také o to připravit tělo na reakci na požadavky soutěže a získaní větší psychické odolnosti.
Tajemstvím tréninku Řeků byla ale především vhodná míra a správný okamžik, šlo o tzv. kairiós („dát úder na správné místo“).
Helénská kultura už přitom znala tréninkové pojmy, které má většina z nás za moderní. Už oni znali prahový zákon, princip superpozice, progresivní přetížení a individuální přístup. Vycházeli přitom z dlouholetého systematického pozorování dějů, jež se odehrávaly kolem tréninku a v samotném tréninkovém procesu.
Hodně daleko byli také v otázce sportovní regenerace. Cílem jejich tréninku bylo udržet rovnováhu mezi oddaností cvičení a moudrou umírněností, která zabrání, aby se člověk z přemíry snahy ztrhl.
Proto se pečlivě rozlišovala normální únava z cvičení a únava způsobená něčím jiným. Galén rozlišoval ne méně než sedm forem vyčerpání.