Kočky zažívaly ve středověku nevýslovné hrůzy. Podle tehdejších teorií šlo o mstivá zvířata, která spolupracovala s ďáblem a čarodějnicemi.
Tyto představy sloužily jako ospravedlnění pro nejstrašlivější myslitelné formy mučení. Podle kočičích mýtů a lidových pověstí kacíři obdivovali kočky a líbali je zadek. Vytrvale kolovaly pověsti, že čarodějnice se mohou měnit v kočky a napadat nemluvňata. Dokonce i papež kategoricky prohlásil, že kočky jsou ďábelské démonické bytosti, což vyvolalo desetiletí krutého vyvražďování nevinných koček.
Kočky se upalovaly, byly shazovány z věží nebo přivazovány na dělostřelecké koule. Černých koček se lidé báli, a tak je zabíjeli jako převtělené čarodějnice, nebo se házely do sudů a kde je lidé utloukli holemi. Černé kočky jsou ostatně dodnes terčem mnoha pověr. Hrůzná historie mučení koček v Evropě přitom slouží spíše jako nehynoucí připomínka lidské krutosti.
Ve starověku kočky ještě uctívali
Staří Egypťané si koček velmi vážili a dokonce je uctívali jako božstva. V Egyptě platily přísné tresty za ublížení kočce nebo její vraždu a starověcí Egypťané je měli tak rádi, že je dokonce i mumifikovali. Na jednom egyptském pohřebišti bylo nalezeno více než 300 000 kočičích mumií. Když ve starém Egyptě zemřela kočka, podle řeckého historika Hérodota „si v domě všichni na znamení hlubokého smutku oholili obočí. Když zemře kočka, nabalzamuje se a uloží do posvátné schránky.“
Ve starověkém Řecku a Římě byly kočky také dost oblíbené. Přestože místo koček často Římané a Řekové chovali pro lov škůdců spíše domestikované lasičky, s kočkami se jako s domácími mazlíčky zacházelo dobře. Římané považovali kočku za znamení svobody. Všechno se změnilo ve středověké Evropě, kde začaly být kočky spojovány s ďáblem.
Středověcí lidé byli vůči kočkám podezřívaví
Nezávislost koček byla ve starém Římě chválena, ale středověkým Evropanům vadila. Kočky se nechtěli nechat ochočit, přestože středověcí křesťané věřili, že jim Bůh udělil moc nad všemi zvířaty na Zemi. Psa, nejlepšího přítele člověka, bylo možné vycvičit k oddanosti a poslušnosti, ale kočka byla odolná vůči všem pokusům o její zkrocení.
Historička Irina Metzlerová tvrdí, že středověcí Evropané měli v důsledku z kočičí nezávislosti strach. Eduard, vévoda z Yorku, měl na počátku 15. století pro kočky jen samá zlá slova. „Jejich faleš a zloba jsou dobře známy. Jedno si však troufám tvrdit, že pokud má nějaké zvíře v sobě ďáblova ducha, je to bezpochyby kočka, a to jak ta divoká, tak ta zdomácnělá.“
Čarodějnice se měnily v kočky a kacíři jim líbali zadek
Papež Řehoř IX. vydal v roce 1232 papežskou bulu s názvem Vox in Rama. Zaměřil se v ní na kacíře, které obvinil, že uctívají ďábla, provozují orgie a pojídají novorozence. Papež také tvrdil, že kacíři praktikují uctívání černých koček. Každý kacíř podle něj líbal černou kočku pod ocasem, když se objevila během jejich strašlivých hostin a chodila pozpátku. Po obvyklém kočičím polibku se kacíři černé kočce klaněli.
Kočky a zlo byly v myslích středověkých Evropanů díky této pověře dlouho propojené. Během prvních významných čarodějnických procesů, které začaly v 15. století, byly kočky obviňovány z napomáhání čarodějnicím. Kolovalo mnoho pověstí o tom, jak jsou zlovolné – byla to ta zvířata kousající a škrábající děti. Také se věřilo, že aby se čarodějnice dostaly na svá hanebná shromáždění, jezdily na kočkách. Čarodějnice měly údajně i schopnost se v kočky měnit.
Čarodějnice chovaly domácí kočky, aby jim pily krev a útočily na lidi
Ropuchy, ještěrky, psi a krysy patřily mezi četná zvířata, která čarodějnice uctívaly jako své známé. Nejobávanějšími společníky čarodějnic ze všech ale byly kočky. Podle Malleus Maleficarum, příručky o honu na čarodějnice z 15. století, byly kočky a čarodějnice v nelidském spojení. Kniha tvrdila, že se ženy mohou měnit v kočky a škodit nevinným kolemjdoucím.
Spojení mezi kočkami a čarodějnicemi tato domácí zvířata ještě více démonizovalo. „Známí čarodějnic se nejčastěji objevují v podobě koček, což je známkou toho, že tato šelma je smrtelná pro duši i tělo,“ napsal v roce 1658 přírodovědec Edward Topsell.
Evropané popravovali kočky strašlivými způsoby
Kočky v Evropě trpěly kvůli staletému spojování koček s kacíři a čarodějnicemi. Poté, co papež Řehoř IX. prohlásil kočky za spolčené s ďáblem, Evropané je s chutí začali nemilosrdně vybíjet. Je možné, že během čistek od kacířů a čarodějnic kvůli tomu zemřely miliony nevinných koček.
Způsoby, jakými byly tyto kočky zabíjeny, byly neuvěřitelně odporné. V Belgii se kočky házely ze zvonice. Ve Francii kočky pálili na hranicích. V Dánsku se černé kočka dávaly do sudu s vodou, kde se do nich ještě tlouklo holemi. Pro použití v obléhací válce radil německý dělostřelecký mistr přivazovat dělostřelecké koule ke kočkám. V Itálii kočky k smrti prostě ubíjely.
Tyto nelidské zvyky ukončil v 19. století příchod předpisů o týrání zvířat.
Zdroj:
Smithsonianmag.com, National Geographic, medievalists.net, worldhistory.org, aleteia.org