Příběh Spartaka je vděčným tématem beletrie a filmu. Obvykle bývá vykreslen jako kladný hrdina, ochránce utiskovaných, bojovník za svobodu a rovná práva všech. Je to ale pravda? Nakolik je obraz slavného gladiátora zkreslen romantizujícími představami a nakolik skutečně takový byl?
Spartakův původ je nejasný. Co víme jistě, je, že pocházel z Thrákie, oblasti na sever od Řecka. Pravděpodobně byl příslušníkem jednoho z svobodných kočovných kmenů a nechal se najímat jako žoldnéř římské armády. Nejasným řízením osudu se dostal do města Capuy, kde absolvoval gladiátorskou školu.
Náročný život gladiátorů
Nutno podotknout, že život gladiátora nebyl tak hvězdný, jak vídáme ve filmech. Gladiátoři se rekrutovali s nejnižších vrstev společnost: většinou se jednalo o zločince nebo otroky, kteří se znelíbili svým pánům. Gladiátorská škola byla náročná až brutální, gladiátorské zápasy nejnebezpečnější a nejkrvavější událostí starověkého Říma. Reality show, která v drtivé většině končila smrtí, měla své celebrity. Podobně jako dnes existovali i mezi gladiátory hvězdy. Lidé je milovali a vytvářeli vlastní antickou formu „fanklubů“.
Život gladiátora však obvykle nebýval dlouhý. V krutých soubojích je stavěli proti sobě, ale také proti dravým zvířatům. Očekávalo se, že zemřou. Gladiátoři žili ty nejhorší a nejdrsnější životy. Spartakus byl jedním u nich.
Profesionální vůdce vzpoury
Jak dlouho se Spartakus živil jako gladiátor, není známo. Život gladiátorů byl tak nesnesitelný, že v roce 73 př. n. l. s hrstkou druhů uprchli z capuánské školy. Spartakus a sedmdesát dalších gladiátorů vydrancovali město a uprchli na Vesuv, kde se opevnili.
Spartakus se choval jako skutečný vojevůdce, proto lze předpokládat, že měl nějaký formální vojenský výcvik. Jeho manévry na Vesuvu a vyplenění města Capua prozrazují, že Spartakus nebyl jen otrokem. Ironií se stalo, že byl vycvičen právě těmi, kterým se postavil – římským legiím.
Podle římského vzoru si Spartakus a jeho druzi vytvořili vlastní formu hierarchie. Rozdělili se na dvě skupiny. Vyvstali dva vůdci – Kelt zvaný Crixus neboli „ten s kudrnatými vlasy“ a Spartakus. Toto uspořádání zajistilo lepší organizaci v malých skupinách a zabránilo vnitřnímu boji o moc.
Povstání, které nemělo obdoby
Římané nedokázali Spartaka a jeho muže zastavit při útěku na Vesuv. Gladiátoři měli štěstí, protože většina římských legií byla zrovna odvelena do Hispánie do válek proti Mithridatovi VI., arménskému králi.
Spartakovo povstání otroků nebylo první v historii. Proběhlo jich před tím už několik. Všechny byly však amatérské a neorganizovaně živelné. Na úspěch nemělo šanci žádné z nich. Spartakus se však nechoval jako povstalec, ale jako vojevůdce. Jeho strategie byla rovnocenná postupu profesionální římské armády. Neúspěch prétora Gaia Claudia Glabera při obléhání Spartakova tábora na Vesuvu v roce 72 př. n. l. Toho byl jasným důkazem.
V témže roce vyslal římský senát dva další muže – Lucia Gellia Publicola a Gnaea Cornelia Lentula Clodiana – aby se postavili Spartakovým a Crixovým oddílům. Zatímco Crixus byl poražen, Spartakus systematicky likvidoval římské vojsko. Přidávali se k němu otroci z celé Itálie a jeho povstání nabylo obrovských rozměrů. O džentlmenském vedení války však nemůže být ani řeč. Mýtus čestného hrdiny je dodatečným výmyslem romantické literatury a filmu.
Zdroj:
ancient-origins.net, epublishing.cz, stoplusjednicka.cz