Vážně Etruskové pocházeli z Řecka, nebo je to celé trochu jinak?
Nová studie uvádí údaje o genomu starověkých Italů, díky kterým snad bude možné vysledovat původ Etrusků a jejich podíl na pozdějších populacích.
Vědci v časopise Science Advances prezentují první komplexní údaje o starověké DNA získané od národů kulturně spjatých s ikonickými Etrusky, čímž částečně ukončují dlouhotrvající debatu o původu této vysoce kvalifikované a záhadné kultury.
Etruská civilizace, která vzkvétala ve střední Itálii v době železné, totiž fascinuje vědce již po tisíciletí. Díky pozoruhodným metalurgickým dovednostem a dnes již zaniklému neindoevropskému jazyku se Etruskové odlišovali od svých soudobých sousedů, což vedlo k intenzivním debatám o jejich geografickém původu, které vedl například starořecký historik Hérodotos.
Nečekaně velké spojení s Římany
Nová studie týmu vědců z Německa, Itálie, USA, Dánska a Velké Británie nyní vrhla trochu více světla na původ a dědictví záhadných Etrusků na základě údajů o genomu 82 starověkých jedinců ze střední a jižní Itálie v období 800 př. n. l. až 1000 n. l..
Výsledky studie ukazují, že Etruskové byli navzdory svým jedinečným kulturním projevům úzce spřízněni se svými italickými sousedy, a odhalují významné genetické proměny související s historickými událostmi.
Záhada kolem etruského jazyka
Díky zaniklému jazyku, kterému rozumíme jen částečně, pochází většina toho, co bylo původně známo o etruské civilizaci, z komentářů pozdějších řeckých a římských spisovatelů. Jedna z hypotéz o jejich původu, kterou upřednostňoval Hérodotos, poukazuje na vliv starořeckých kulturních prvků a tvrdí, že Etruskové pocházeli z migrujících anatolských nebo egejských skupin. Jiná teorie, zastávaná Dionýsiem z Halikarnassu, navrhuje, že Etruskové vznikli a místně se vyvíjeli z vilémovské kultury doby bronzové, a byli tedy autochtonním obyvatelstvem.
Ačkoli současný konsenzus archeologů podporuje místní původ Etrusků, nedostatek starověké DNA z této oblasti způsobil, že genetická zkoumání nejsou a nikdy nebyla jednotná. Současná studie s časovým průřezem starověkých genomických informací pokrývajícím téměř 2000 let, shromážděných z 12 archeologických lokalit, řeší přetrvávající otázky ohledně etruského původu a neprokazuje žádné důkazy o nedávném pohybu obyvatelstva z Anatolie. Etruskové ve skutečnosti sdíleli genetický profil Latinů žijících v nedalekém Římě, přičemž velká část jejich genetických profilů pocházela od stepních předků, kteří se do oblasti dostali v průběhu doby bronzové.
Vzhledem k tomu, že za rozšíření indoevropských jazyků, jimiž dnes po celém světě hovoří miliardy lidí, byly pravděpodobně zodpovědné skupiny příbuzné se stepí, je přetrvávání neindoevropského etruského jazyka zajímavým a dosud nevysvětleným jevem, který bude vyžadovat další archeologický, historický, lingvistický a genetický výzkum.
„Toto jazykové přetrvávání v kombinaci s genetickým obratem zpochybňuje jednoduché předpoklady, že geny rovnají se jazyky, a naznačuje složitější scénář, který mohl zahrnovat asimilaci raných italických mluvčích etruským řečovým společenstvím, možná během delšího období příměsi v průběhu druhého tisíciletí před naším letopočtem,“ říká David Caramelli, profesor na Florentské univerzitě.
Období velkého míchání genů
Navzdory několika jedincům východostředomořského, severoafrického a středoevropského původu zůstal genofond příbuzný Etruskům stabilní po dobu nejméně 800 let, zahrnující dobu železnou a období římské republiky. Studie však zjistila, že během následujícího období římského císařství došlo ve střední Itálii k rozsáhlým genetickým změnám, které byly výsledkem příměsí s populacemi z východního Středomoří, mezi nimiž byli pravděpodobně i otroci a vojáci přesídlení po celé Římské říši.
„Tento genetický posun jasně ukazuje roli Římské říše při rozsáhlém přesunu lidí v době zvýšené socioekonomické a geografické mobility směrem nahoru nebo dolů,“ říká Johannes Krause, ředitel Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii.
Při pohledu na novější období raného středověku vědci identifikovali severoevropské předky, kteří se po rozpadu Západořímské říše šířili po celém Apeninském poloostrově. Tyto výsledky naznačují, že germánští migranti, včetně jedinců spojených s nově vzniklým Longobardským královstvím, mohli zanechat v genetické krajině střední Itálie patrný vliv.
V oblastech Toskánska, Lazia a Basilicaty zůstal rod obyvatelstva mezi raným středověkem a dneškem do značné míry kontinuální, což naznačuje, že hlavní genofond dnešních obyvatel střední a jižní Itálie se z velké části zformoval nejméně před 1000 lety.
K potvrzení výsledků je třeba další výzkum
Ačkoli k potvrzení výše uvedených závěrů je zapotřebí více starověké DNA z celé Itálie, posuny předků v Toskánsku a severním Laziu podobné těm, které byly zaznamenány pro město Řím a jeho okolí, naznačují, že historické události během prvního tisíciletí našeho letopočtu měly zásadní vliv na genetické změny na velké části Apeninského poloostrova.
„Zdá se, že Římská říše zanechala dlouhodobý příspěvek ke genetickému profilu jihoevropanů, čímž na genetické mapě západní Eurasie překlenula propast mezi evropskými a východními středomořskými populacemi,“ uzavírá Cosimo Posth, profesor na univerzitě v Tübingenu a v Senckenbergově centru pro evoluci člověka.