V roce 1925 na bohem zapomenuté městečko Nome na Aljašce zaútočila epidemie smrtelné nemoci. Díky několika málo obětavým mužům a jejich psím přátelům se podařilo nemocným nehostinnou pustinou dopravit léky a zachránit mnoho lidských životů.
None, malé městečko na Aljašce, žilo poklidným životem. Jeho obyvatele tvořili potomci místních indiánů a dobrodruhů, kteří sem přicházeli z Kanady a Spojených států za vidinou zlata. V zimních měsících bylo None zcela odříznuté od světa. Počátkem ledna 1925 zde propukla epidemie záškrtu. Deset tisíc lidí odříznutých od civilizace bylo ohroženo nebezpečnou nakažlivou nemocí.
Epidemie záškrtu sužovaly lidstvo od nepaměti
Smrtící epidemie záškrtu si v minulosti vybíraly obrovskou daň na životech,. Záškrt zabíjel dospělé i děti. I když se jedná o onemocnění bakteriální, může mít podobné projevy jako covid – zprvu je podobný angíně, začíná krvavou rýmou a bolestmi v krku. Přidají se vysoké horečky, silný kašel a zápal plic. Nemocný zemře na otok dýchacích cest a respirační problémy. Smrtnost záškrtu pro dospělé je téměř padesátiprocentní, u dětí ještě vyšší.
Lék byl na světě od počátku dvacátého století
Do roku 1890 se záškrt prakticky léčit nedal. Na přelomu dvacátého století ale německý vědec z krve zvířat vyabstrahoval antitoxin, který nemoc účinně zničí.
V roce 1913 byla na světě vakcína a ve 30. a 40. letech 20. století se začala široce používat. U nás bylo povinné očkování zavedeno v roce 1946 a od té doby se úmrtnost na záškrt zcela minimalizovala.
V roce 1925 již lék na záškrt běžně používal, ale byla potřeba jej do oblasti dopravit. Problém byl, že oblast byla odříznutá od světa – vlakové spojení nespolehlivé a zdlouhavé, letadla se do oblasti dostávala jen stěží. Nejspolehlivějším dopravním prostředkem byla psí spřežení. Pošta a další životní potřeby do Nome přijížděly na saních tažených sibiřskými husky. Navíc ještě na rozdíl od dnešních vakcín proti koronaviru musel být antitoxin uchováván při teplotách nad bodem mrazu. Látka nesměla přemrznout.
Statečný počin mužů a jejich psů
Od 27. ledna 1925 se skupinka dobrovolníků rozhodla zoufalým obyvatelům v None pomoci. Riskovali život hned dvakrát. Jednak byla nebezpečná samotná cesta polární pustinou a jednak se v cíli mohli nakazit smrtící chorobou.
Skupinka statečný mužů se rozdělila do štafet. Léky uzavřeli do dřevěných krabic a obalili je silnou vrstvou kožešin. První štafeta vyrazila ze 1600 km vzdálené železniční stanice, kam byla vakcína poslána z vnitrozemí. Začal závod s časem.
Cesta byla daleká a nebezpečná. Muži museli hnát své psy padesátistupňovými mrazy a oslepující bílou pustinou. Protivítr tak silný, že je i jejich saně zvedal do vzduchu. Skvěle koordinovaní muži stihli léky ale do vesnice dopravit za neuvěřitelných pět dní.
Slávu získali muži i jejich psi
Závod o záchranu životů v Nome přitáhl pozornost tisku i veřejnosti. První saně se psy přivítal dav fotografů. Miláčky veřejnosti se stali nejen odvážní psovodi, ale i jejich psi. Vůdce smečky, která dopravila léky do cíle, byl tříletý husky Balto.
Ještě větším hrdinou se stal dvanáctiletý Togo, který proběhl nejtěžší devadesátikilometrový úsek kolem Beringovy úžiny. Celkem urazil téměř 500 km. Togo dokonce vyzvedl saně s léky, když se oddělily od ostatních a uvízly na ledové kře. Jeho majitel Leonhard Sappela, řekl: „Nikdy jsem neměl lepšího psa než Toga. Jeho vytrvalost, věrnost a inteligence se nedaly zlepšit. Togo byl nejlepší pes, který kdy prošel Aljašskou stezkou.„
Togo se dočkal sochy. Postavili mu ji Sewardově parku v Lower East Side, kde se prohnala v 19. století silná epidemie záškrtu, a zabila mnoho dětí. Togova socha je na úrovni země na dětském hřišti, děti si na ní mohou vylézt a když sněží, zdá se ze se pohybuje kupředu.
Na počest hrdinského počinu se každoročně pořádá závod psích spřežení Iditarod. Účastníci absolvují stejnou trasu, kterou před sto lety absolvovali stateční psovodi se svými spřeženími.
Zdroj:
novinky.cz, abicko.cz, securitymagazin.cz, Mississippicir.org