Ivan Michajlovič Sidorenko vyměnil malířskou paletu a štětce za zbraň značky Mosin-Nagant a s pěti sty mrtvými nepřáteli se stal se nejúspěšnějším sovětským odstřelovačem všech dob.
Ivan Sidorenko se narodil v rolnické rodině ve smolenské oblasti v září 1919. Po absolvování místní školy se zapsal na malířskou akademii v Moskvě. Byl velmi zručným kreslířem a doufal, že se v budoucnu bude živit uměním. Vnímavý a nadaný chlapec patřil v ročníku k nejlepším a krom talentu vynikal i mimořádnou houževnatostí. Umění byl celý jeho život.
Přišla válka a povolávací rozkaz
Do osudu nadaného studenta zasáhla válka. V roce 1939 byl odveden do Rudé armády. Stal se členem minometné jednotky. Podobný zápal jako projevoval před válkou pro umění, předvedl i v armádních záležitostech. Jeho nadřízení brzy pochopili, že hodnota mladého vojáka zdaleka nespočívá jen v nabíjení, vykládání a přebíjení minometů.
Sidorenkova jednotka byla v roce 1941 vyslána, aby se zúčastnila bojů o Moskvu. Ivan se nespokojil s rozkazy velitelů a rozhodl se, že se s Němci vypořádá po svém. V čase volna vyrážel na dostřel k německým jednotkám a začal nacistické vojáky lovit na vlastní pěst.
Odstřelovač – samouk se stal postrachem Němců v Moskvě
Sidorenko používal pušku Mosin-Nagant, která patřila k běžné výbavě ruských vojáků. Byla to velmi dobrá a spolehlivá zbraň. Střílela náboji 7,62x54R a mohla vypálit až pět střel bez dalšího nabití. Mosin-Nagant dokázal přesně trefit cíl na vzdálenost půl kilometru.
Sidorenkův Mosin by vybaven teleskopickým zaměřovačem, což zvyšovalo přesnou vzdálenost dostřelu až na 870 metrů. Ačkoli Sidorenko neměl žádný specifický výcvik, stal se špičkovým odstřelovačem. Měl neuvěřitelně přesnou mušku, přirozený instinkt zabijáka a dokázal zachovat ledově chladnou hlavu i v nejtěžších situacích.
Sidorenkovi však lov jednotlivých německých vojáků začal být málo. Začal se zaměřovat na německé cisterny a zásobovací vozidla, která likvidoval výbušnými náboji. Brzo se v ulicích Moskvy začalo mluvit o smrtícím přízraku, který se vynoří, způsobí smrt a zkázu a zase zmizí ve tmě. Sidorenko likvidoval s neuvěřitelnou přesností jeden cíl za druhým.
Sidorenkova sláva rostla
Statečnosti, výkonnosti a samostatnosti mladého vojáka si brzy všimli sovětští velitelé. Byl vyřazen ze své minometné jednotky, aby se mohl soustředit výhradně na úkol odstřelovače. Nejen, že dostával úkoly na likvidaci cílů v ulicích Moskvy, ještě se věnoval výcviku dalších odstřelovačů.
Sidorenko se řídil heslem „jeden výstřel, jeden sestřel“. V tom duchu vyučoval i své svěřence. Za nejlepší metodu výcviku považoval praxi. Vždy s sebou do terénu bral jednoho z nich a vysvětloval jim vše přímo na místě.
Vážné zranění ukončilo kariéru odstřelovače
Jak rostla Sidorenkova sláva, zvyšovaly se i jeho hodnosti. Záhy se stal zástupcem velitele 1122. střeleckého pluku, s nímž bojoval v 1. pobaltském frontu. Čím dál víc času trávil výcvikem odstřelovačů a méně času tím, že by sám chodil do akcí. Přesto však byl během svého působení na frontě byl mnohokrát zraněn. Obzvláště vážné zranění utrpěl v Estonsku v roce 1944. To ukončilo jeho kariéru aktivního odstřelovače. Zbytek války strávil v nemocnici a zotavoval se.
Jakmile se Sidorenko ze svých zranění vylízal, dostal ocenění Hrdina Sovětského svazu. Za své armádní kariéry sprovodil ze světa neuvěřitelných 500 nepřátel, což ho řadí na první místo v žebříčku sovětských odstřelovačů.
Po válce se nevěnoval armádní kariéře a nevrátil se ani ke své původní vášni – malování. Pracoval jako vedoucí v uhelném dole. Prožil poklidný zbytek života. Zemřel v roce 1994 obklopen rodinou a přáteli.
Zdroj:
Security magazín, warhistoryonline.com, allthatsinteresting.com, Wikipedie